Dějiny třebovické farnosti (1. díl)

Dějiny třebovické farnosti (1. díl)
Okolnosti obnovení samostatné duchovní správy

Obec Třebovice, od roku 1957 část města Ostravy, současná farnost ostravsko-opavské diecéze původně náležící olomoucké (arci)diecézi, pravděpodobně vznikla v 1. polovině 14. století. Již v průběhu 14. století mohly být Třebovice pravděpodobně sídlem duchovní správy. S určitostí to ale tvrdit nelze z důvodu neexistence důkazního pramene. Obec však vždy samostatnou farností nebyla a musela o ustanovení samostatné duchovní správy na počátku 20. století intenzivně usilovat. Svého snu nakonec třebovičtí věřící dosáhli díky nevyčerpatelné touze po přítomnosti duchovního pastýře v obci. K obsazení fary došlo v roce 1906 a kontinuita nepřetržitě trvá doposud, kdy je místním farářem P. Lukáš Engelmann. Roku 1906 však předcházel v Třebovicích složitý náboženský vývoj, který je nutno připomenout.

Za první písemnou zmínku o zdejším knězi je tradičně považován záznam z roku 1450, ve kterém je připomínán farář Petr Gloria. (Pamětní kniha třebovické farnosti z let 1906–1960 s retrospektivními zápisy je pravděpodobně ztracena a s ní také potvrzující informace o prvním místním faráři z pramene ze staršího období.) Samotný kostel je zmiňován k roku 1553, a to v souvislosti s úmrtím majitele Třebovic, rytíře Jindřicha Bzence. O vlastní duchovní správu Třebovice přišly v důsledku událostí odehrávajících se během 1. poloviny 17. století. Panství převzal rod Vlčků, který dosazoval na fary v rámci ovládaného území místo katolických kněží protestantské kazatele. Třebovice byly následně v roce 1619 prodány luteránu Janu Václavu Sedlnickému z Choltic. Ten nicméně po prohře české stavovské armády v bitvě na Bílé hoře v roce 1620 přestoupil na katolickou víru. Vojenské vpády protestantů na panství Sedlnických během třicetileté války (1618–1648) nezlepšily celkovou situaci a jejich majetek byl dán pod úřední správu. A právě v tomto období byly Třebovice přifařeny k Porubě. Porubskou farnost tak tvořily vesnice Poruba, Třebovice, Vřesina a svinovská tzv. Malá strana na levém břehu Porubky (od roku 1783 také tzv. Velká strana do té doby náležící k farnosti v Klimkovicích). Tento důležitý mezník v církevním vývoji Třebovic byl doprovázen faktem, že místní vrchnost neplatila desátky. Zajímavostí ale je, že se kostel s farou v Třebovicích vedl v úředních zápisech ještě k roku 1663. Kdo dále užíval faru, není známo a z farského obročí (příjmu) zbyl pouze název Mešník (dodnes existující ulice V Mešníku). Tak se v minulosti podle místního názvosloví nazývaly pole a louky směrem k Porubě, které byly součástí záduší (nemovitého majetku).

Důležitou událostí bylo v roce 1713 získání Třebovic sňatkem Jiřím Rudolfem Wiplarem z Ušic. Prvním pokusem o častější konání bohoslužeb v dřevěném třebovickém kostele za dob nového majitele panství bylo v roce 1721 založení fundace (nadačního fondu) poklasným (hospodářský pracovník spravující stodoly statku) Matějem Wilkem (Wolfem), na kterou složil 200 slezských tolarů. Účelem tohoto fondu bylo častější sloužení bohoslužeb v Třebovicích s tím, že pokud by byl místní filiální kostel zničen, konaly by se mše svaté v Porubě do té doby, dokud by nebyl v Třebovicích vybudován nový kostel. V roce 1737 zemřelo v porubské farnosti 71 farníků a mnozí byli právě z Třebovic. Od dob třicetileté války to byl nejsilnější zásah do životů zdejších obyvatel. Jako poděkování za konec úmrtní pohromy bylo v roce 1738 za Jiřího Rudolfa Wiplara z Ušic přikročeno ke stavbě nového zděného kostela, vystavěného na místě původního dřevěného kostelíka a opět zasvěceného úctě k Panně Marii Nanebevzaté. V nově postaveném kostele byl po své smrti v roce 1740 pohřben majitel panství Jiří Rudolf Wiplar z Ušic. Na konci 18. století měli třebovičtí výstavnější kostel než sousední Poruba s farním chrámem sv. Mikuláše a tento stav se stal důvodem výsměchu přifařených farníků na adresu porubských. Po získání Třebovic hrabětem Antonínem Wengerským bylo v roce 1795 nařízeno, aby se ve zdejším kostele sloužily častější bohoslužby, jako v minulosti. Dopomoci tomu měl docházející kněz z Poruby, vydržovaný z fondu Náboženské matice. Ten měl dvanáctkrát ročně ve významných dnech sloužit mši svatou. Tento stav občasných bohoslužeb nevyhovoval místním věřícím, kteří v roce 1857 přistoupili k aktivnímu jednání s církevními úřady. Ve zmíněném roce zaslali třebovičtí žádost olomoucké konzistoři ve věci obnovení samostatné duchovní správy. Třebovice dostaly negativní odpověď, protože obec nedisponovala finančními prostředky, aby si mohla dovolit zřídit farní obročí. To však třebovické obyvatele neodradilo a vše směřovalo k přelomovým událostem na počátku 20. století. Tehdy započala nová etapa v záležitosti zřízení farnosti v Třebovicích.
Pavel Březinský